Náhoda?

Neděle 3.7

Zabouchla vrátka a mladá dívka s dlouhými kaštanovými vlasy vykročila po roztékajícím se asfaltu do odpoledního slunce. Na ruce omotané vodítko, na jehož konci se škrtil pospíchající pes. Užívala si tu volnost. Rozpuštěné vlasy, volné tričko a kraťasy. Nemá ráda, když ji něco svazuje, tíží. Proto si ani nebere mobil, natožpak celý svazek klíčů. Sundává z něj jen dva-od domovních dveří a branky. Ty se potom rýsují na látce kapes kraťasů na opálených stehnech.

Po pár metrech míjí řadu domů, za nimiž už končí asfaltový koberec. Těší se na svůj cíl cesty, malou ohořelou a polorozpadlou maringotku v ovocném sadu.

Bývaly doby, kdy se jí vyhýbala. To když jednou pár metrů od ní našla mrtvého dalmatina. Břicho měl vyžrané od ptáků, stejně tak oči, čumák však zůstal celý. Podle toho zjistila, že se jedná o psa. Jeho dalmatinovsky skvrnitá kůže visela na poloobnažených žebrech a rozkládajícím se trupu. Byl téměř v poloze, v jaké každý den usíná její voříšek.

A potom taky při nálezu jakýchsi ohlodaných kostí.

Už se takových věcí neděsí, ví, že jde o přirozené cesty přírody. Ale ten pes …

Nicméně v poslední době tam nenalézala více, než jen pár mrtvých ptáčků. Nechtěla se toho kouzelného místa vzdát.

Dala se do běhu. Míjela zahrady s malými políčky a cinkajícími strašáky, ovocné sady i velká pole zemědělského družstva.

Ostře zahla za posledním stromem podél cesty a pokračovala dolů z kopce. Šedočerný psík s ní už držel krok a sem tam trhnul vodítkem, aby si přičichl k nějaké pro něj nesmírně zajímavé věci. Běželi spolu až ke konci polňačky, která pokračovala přes silnici dál kolem kukuřičného pole až k onomu místu s maringotkou.

Tam na chvíli zvíře pustila. Neměla by to dělat. Stalo se, že je takhle jednou přistihl myslivec a dost jí vynadal. Nevěděl totiž to, co ona. Že její pes je vlastně neuvěřitelně bojácný. Bojí se i ostatních psů, natož aby honil srny.

Dívka doběhla k sadu a zastavila. Pomalu oddychovala, píchalo ji na prsou. Růžička je taky astmatik, připomínala si vždy v takových chvílích.

Zpozorněla, vedle ní zašustilo křoví. Jen nějaký pták, řekla si a pokračovala dál. Náhle šlápla na cosi měkkého.

Jeho dech byl zrychlený, právě totiž zažil obrovské uspokojení. Teď se však musel zase ovládat. Chystal se už jít nazpátek, když tu uslyšel psí šťekot. Šťekot ...jako ten skoro před rokem. Připomněl mu, co udělal. Tehdy se cítil stejně. Ale tohle je lepší! Tisíckrát lepší … Odběhl za křoví a spadl do mělké vody, která tam stékala z pole. Zapáchla a zdála se mu odporně teplá. A to on nesnáší. Má rád chlad. Chladné dny, chladný sníh, chladné ruce, chladné tělo …

Z myšlenek ho vytrhla postava s dlouhými vlasy vstupující do jeho zorného pole. Ještě? Blížila se k tomu místu …

Přešlápl a zachytil se větviček. Co ten pes vyvádí?!

,,Caro! Nech toho! Budu celá poškrábaná ...“ Ale ona věděla co to znamená. Buď je šťastná, bolí ji nožky nebo … nebo se bojí. Rychle se rozhlédla kolem. Nic.Jen cítila příliš měkkou půdu pod nohama. V takovém parnu je půda přece vyschlá .. jakoby ji někdo zoral, ale ne všude …

Klekla si, chytla fenku za obojek a připla na něj vodítko. Omotala si ho kolem ruky, jedna spirála ji sklouzla na prst. Začala pomalu obcházet měkká místa půdy. Obešla … obdélník! V tom pes zavětřil a vyrazil kupředu. Nebyla na to připravená, vodítko jí obepnulo ukazováček a prudce škublo. Zakřičela bolestí. Prst teď byl ohnut v naprosto nepřirozeném úhlu. Snažila se psa druhou rukou přitáhnout, vlákna se ji zařezávala do dlaně, křičela.

Ještě?

Náhle pes povolil a zavrčel. Dívka toho využila, strhla ho sebou a utíkala k silnici. Slyšela za sebou zběsilé kroky, jak ji někdo dohání, ale neohlédla se.

Doma padla vyčerpaná na studenou podlahu. Omdlela.

Příští měsíc se neodvážila dál než na dvůr. Když ji matka konečně donutila k malé procházce, všimla si bílého vylepeného papíru na sloupu osvětlení před plotem. Byla na něm fotka asi třináctileté dívky se světlými vlasy, jak se usmívá a mává na fotografa. A pod obrázkem nápis:

Naše dcera je nezvěstná od 3.7. Prosím pomozte

Dívka se zachvěla. Náhoda?